RAKOvčelaříci je kroužek včelařské mládeže z Rakovnicka

Anglický Stafordširský bulteriér je středně velké, krátkosrsté psí plemeno původem z Anglie, jehož příbuzným je americký stafordširský teriér. Mezinárodní kynologickou federací byl jako samostatné plemeno uznán v roce 1987, anglickým Kennel Clubem již v roce 1935.

Stafordšírský bullterier je velmi statečný, nebojácný, dobře vyvážený, houževnatý a obětavý pes.Je to velmi temperamentní pes, s velkým sebevědomím. Je spolehlivý a velice milý společník. Tento pes je velmi oddaný a dobrácký. Svou rodinu miluje, rád si hraje, zejména velice miluje děti – v zemi původu je přezdíván jako „Baby dog“. Pes je však právě kvůli útokům na děti zakázán k dovozu i chování ve švýcarských kantonech Zürich a Wallis. Jakýkoli náznak agresivního chování k lidem je důvod k okamžitému vyloučení z chovu. Ve smečce se chová podobně jako jakýkoli jiný pes. Chování dvou samců se příliš nedoporučuje, ale nemusí to znamenat, že by se spolu jen prali. Může se stát ve vzácnějších případech, že spolu i dva samci budou vycházet výborně.

Na svou velikost jsou tito bulterieři velmi silní psi. Jsou aktivní a pohybliví. Hlava je krátká s dobře vyvinutými lícními svaly. Přednost mají tmavé oči. Světlé oko je tolerované pouze u psa s modrou srstí. Oči jsou kulaté a středně velké, posazené tak, aby hleděly přímo vpřed. Okraje víček jsou tmavé. Středně velké uši jsou polopřeklopené ale častěji složené do růžičky. Úplně spadené nebo postavené ucho je krajně nežádoucí. Stafordšírský bullterier má široký a hluboký hrudník, krk má svalnatý, poměrně krátký s jasnými obrysy, směrem k ramenům se rozšiřující. Tlapy jsou pevně sevřené, neměly by být příliš volné. Linie hřbetu je rovná. Středně dlouhý, nízko nasazený ocas se ke špičce zužuje a je nesený poměrně nízko. Neměl by být příliš zatočený – lze jej připodobnit k ramenu starých studnových pump.

Srst stafordšírského bulteriera je krátká a hladká. Barva srsti je od bílé a rezavé přes tzv. modrou až po černou. Jsou možné i kombinace těchto barev. Kterákoliv z uvedených barev může být kombinována s bílou. Možné je i žíhané zbarvení nebo žíhané s bílými znaky. Zbarvení černo-červené (tzv. pálení - black and tan - typické pro dobrmana a rotvailera) nebo játrově hnědé je krajně nežádoucí.

Průměrná délka života: 12 – 14 let.

Obecně se jedná o relativně zdravé psí plemeno, ale stejně jako u jiných psů se některá onemocnění u stafordšírského bulteriéra vyskytují v hojnější míře než ostatní. Důležité je dbát na zdravotní stav psa již ve chvíli jeho pořízení. Rozhodně se vyplatí vyhledat zodpovědného chovatele psů s průkazem původu, který nechává svá zvířata testovat na dědičné onemocnění s komplikovaným názvem L-2-hydroxyglutarová acidurie, jež postihuje centrální nervový systém, a dále na dispozice k výskytu šedého zákalu. Staforda může trápit dysplazie loketního či kyčelního kloubu nebo luxace pately, i když naštěstí ne tak často jako jiná psí plemena. Zaznamenán byl i výskyt alergických onemocnění a demodikóza (kožní onemocnění způsobené parazitem, jenž je přenášen z feny na štěňata).

Je jedno z nejstarších amerických kočičích plemen. Řadí se mezi největší domestikované kočky. Díky její impozantní velikosti a přátelské povaze se jí často přezdívá „něžný obr“.

Toto plemeno vzniklo pravděpodobně křížením amerických koček z oblasti Nové Anglie-Maine s dlouhosrstými kočkami z Evropy. Jejich značná podoba s norskou lesní kočkou napovídá, že tato plemena musela mít společného předka. Jedna legenda také vypráví o Marii Antoinettě, která se v předtuše násilné smrti chtěla vystěhovat do Ameriky. Jako první tam poslala právě své milované kočky, mezi nimiž prý byly i nějaké turecké angory. Jejich potomci pak dali vzniknout tomuto plemeni. Ať už je původ jakýkoli, jde skutečně o plemeno typické pro americký kontinent. Dlouhou dobu zde byly mainské mývalí kočky využívány v boji proti hlodavcům. Poprvé byly vystaveny v roce 1860 na výstavě koček v New Yorku a v roce 1861 bylo plemeno zaregistrováno. Od konce 19. století však zájem o toto plemeno postupně upadal, hlavním důvodem byl zřejmě dovoz perských koček do USA. Teprve v 50. letech 20. století bylo zásluhou amerického klubu chovatelů mainských mývalích koček (Central Maine Coon Cat Club) plemeno znovu prošlechtěno. Další podporu získaly mainské kočky po založení Asociace chovatelů a příznivců mainských mývalích koček (Maine Coon Breeders and Fanciers Asociation) v roce 1976. Ve stejném roce bylo toto plemeno oficiálně uznáno. Od té doby jeho obliba vzrůstá, a to nejen na americkém kontinentě, ale i v ostatních koutech světa.